"Je to tvoje chyba. Ty pořád něco chceš, ty mi děláš, ty neděláš..."
Vypadá to velmi snadně. Zdá se, že když je chyba v tom druhém, máte vyhráno. Jenže jen do té doby, dokud s vámi ten "chybující" hraje tuhle hru.
Jakmile se zasekne a odmítá být viníkem, už to přestává fungovat. Nic se nelepší, dokonce ani nemění. Zdá se, že je to patová situace.
Ale když se vám podaří otočit pozornost k sobě, zapátrat a najít chybu u sebe, máte vyhráno.
Najít chybu u sebe je to nejlepší, co se vám může stát.
Pak máte změnu ve svých rukou. Získáváte moc celou situaci proměnit. Hurá! :-)
Jenže mnoho lidí se toho bojí. Děsí se pocitů viny, selhání, ztráty sebehodnoty nebo sebeúcty, jenže tohle všechno jsou jen na vodě postavené iluze.
Když si sama sebe vážím jen tehdy, když jsem perfektní, bez chybičky, nedotknutelná, tak si zřejmě sama sebou moc jistá nejsem. Sebemenší chyba mě rozhodí, shodí moji sebehodnotu na nulu a začne tanec, kdy kopu okolo sebe a hledám viníka, na kterého všechny svoje frustrace, strachy a nejistotu hodím.
Lidé, kteří sice disponují určitou mírou sebehodnoty, ale také dostatečnou mírou pochybovačnosti o sobě, jsou pak skvělým terčem. Empati mají tendenci se na situaci hned dívat z pohledu druhého a být chápaví, takže snadno najdou tu linku příběhu, za kterou budou brát zodpovědnost na sebe. Mnohokrát to má smysl, měli bychom si však dát pozor na to, abychom to nepřeháněli a nevyndávali si smítko z vlastního oka, přičemž chápavě přehlížíme trám v oku druhého.
Lidem, kteří jsou na té straně druhé chápajících a sebeobviňujících, bych doporučila trochu ubrat ze své ochoty podporovat ostatní a zapomínat na sebe, naučit se pohlídat si svoje hranice a nechat druhým prostor, aby si i oni našli, kde šlapou vážně vedle.
Pomoci v tom může:
- esence z dubu pro posílení hranic
- esence z modřínu, aby si dovolili jít víc vlastní cestou bez ohledu na hodnocení druhých
- esence z opletníku, aby se vymanili ze závislosti na druhých.
Těm, kteří se děsí představy, že by za něco mohli a vždy nejdříve v sebeobraně hází všechno na druhé a vždy vidí cizí chyby, by mohlo pomoci svoje reakce zpomalit a přijmout, že chybuje každý, takže velmi pravděpodobně i oni sami. Je to lidské a jestliže jste v dětství byly za každou chybu brutálně odmítání či kritizováni, neznamená to, že se vám to musí dít i teď. Možná, když skloníte svoji vyděšenou hlavu, která se snaží mít nad druhými navrch, zjistíte, že vás za vaše chyby nikdo neodsuzuje, že pro vaše tempo vývoje má dostatek pochopení, jen už ho nebaví či vyčerpává být vaším terčem a přál by si, abyste spolu mohli komunikovat jako dospělí lidé. Fungování z pozice zraněného dítěte předává zranění dál, protože je samozřejmě velmi zraňující.
Pokud jste v pozici, že přiznat si vlastní chybu je pro vás velmi obtížné, můžete zkusit pomoc esence z hvozdíku. Ten pracuje s velkou bolestí. Člověk, který nesnese být tím, co chybuje, si totiž může nést hluboké zranění z nepřijetí. To je bolest, které znovu se vystavit, může být skutečně velmi děsivé, protože se můžeme domnívat, že při pohledu do vlastního nitra najdeme odsouzení hodnou obludu, kterou nikdo nemůže mít rád. Ale můžete si být jisti, že je to jen vnucená iluze, kterou nám předali rodiče, kteří byli bez citu, bez zralosti a schopnosti být naplňujícími rodiči. Proto odsuzovali a posuzovali vás, abyste se cítili vinní za to, že něco chcete a potřebujete. Pak jste totiž přestali něco chtít, a pro rodiče bylo jednodušší hrát si na rodiče, který to zvládá a dává dítěti, co potřebuje.
Je to nesmírně těžká zkušenost, takže rozumím i tomu, že je těžké vůbec najít motivaci s tím něco dělat, ale jsem přesvědčená o tom, že je to možné, že můžeme být opravdu šťastní a zažívat vnitřní mír.
Ta bolest, které se bojíme, že bychom mohli prožít, je obvykle mnohem menší, než strach, který z ní máme.